Část sedmá – Náhrada výdajů v souvislosti s výkonem práce

Zaměstnavatel je povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v této části.

(1) Cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při:

a) pracovní cestě (§ 42),

b) cestě mimo pravidelné pracoviště,

c) mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,

d) přeložení (§ 43),

e) dočasném přidělení (§ 43a),

f) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,

g) výkonu práce v zahraničí.

(2) Zaměstnavatel může poskytovat cestovní náhrady zaměstnancům ze svého rozhodnutí i v jiných případech, než které jsou stanoveny v odstavci 1.

Za podmínek stanovených v této části poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci náhradu:

a) jízdních výdajů,

b) jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny,

c) výdajů za ubytování,

d) zvýšených stravovacích výdajů (dále jen "stravné"),

e) nutných vedlejších výdajů.

(1) Zaměstnanci přísluší náhrada jízdních výdajů za použití určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy a městské hromadné dopravy v prokázané výši.

(2) Zaměstnavatel může v případech, ve kterých je to pro něho výhodnější, zaměstnanci namísto náhrady jízdních výdajů podle odstavce 1 poskytnout jízdenku na hromadný dopravní prostředek dálkové přepravy a městskou hromadnou dopravu.

(3) Zaměstnanci náleží náhrada v prokázané výši také za použití lůžkového nebo lehátkového vozu a za použití palubní vstupenky na trajekt nebo loď.

(1) Použije-li zaměstnanec se souhlasem zaměstnavatele místo určeného hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy jiný dopravní prostředek včetně silničního motorového vozidla, s výjimkou vozidla poskytnutého zaměstnavatelem, přísluší mu náhrada jízdních výdajů ve výši odpovídající ceně jízdného za určený hromadný dopravní prostředek.

(2) Náhrada za spotřebované pohonné hmoty přísluší zaměstnanci ve výši vypočtené z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla.

(3) Při určení spotřeby pohonné hmoty silničního motorového vozidla se vychází z údaje o spotřebě pro kombinovaný provoz uvedeného výrobcem vozidla v technickém průkazu. Pokud technický průkaz tento údaj neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu pohonné hmoty prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se shodným objemem válců.

(4) Při určení výše náhrady za spotřebované pohonné hmoty se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem. Neprokáže-li zaměstnanec cenu pohonné hmoty, vychází se z průměrné ceny příslušné pohonné hmoty stanovené vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí pro účely poskytování cestovních náhrad.

(1) Za každý kalendářní den pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné ve výši:

a) 140 Kč až 166 Kč, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 212 Kč až 256 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 333 Kč až 398 Kč, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

(2) Výši stravného v mezích rozpětí uvedeného v odstavci 1 určí zaměstnavatel; u zaměstnavatelů uvedených v § 109 odst. 3 (veřejný sektor) se poskytuje stravné ve výši dolní hranice rozpětí.

(3) Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn za každé bezplatné jídlo stravné krátit až o hodnotu:

a) 70 % stravného, trvá-li pracovní cesta 5 až 12 hodin,

b) 35 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,

c) 25 % stravného, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.

Zaměstnanci přísluší náhrada výdajů za ubytování, které vynaložil v souladu s podmínkami pracovní cesty, ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže.

Zaměstnanci přísluší náhrada nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní cestou, ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, přísluší mu náhrada odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty.

(1) Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně.

(2) Výši základních sazeb zahraničního stravného stanoví ministerstvo financí vyhláškou.

(3) Výši stravného určí zaměstnavatel ze základní sazby stravného stanoveného pro stát, ve kterém zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času.

Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout náhradu za použití dálniční známky pro vozidlo, které využil při pracovní cestě na žádost zaměstnavatele, a to ve výši časově poměrné části ceny dálniční známky.